Barvy srsti

Jen jako pohádka už znějí vzpomínky na časy, kdy si majitelé aprikotů sdělovali tradované receptury na čajové extrakty k dosažení plnějších odstínů, kdy se mnozí vystavovatelé modlili, aby během výstavy nezačalo pršet, aby barva jejich uhlově černých psů nestekla jako stejně kvalitní řasenky plačících slečen, kdy pohlazení westíka znamenalo odcházet s bílou dlaní, a kdy se psí nosy černily genciánovou violetí. A přitom nás od těch dob dělí sotva jeden průměrný psí život. Barvivo, látka mající vlastní barvu v těle ve formě zrnek, krystalů nebo rozpuštěná. Tělní barvivo je dvojího druhu, a to jednak pigmentum endogenes, vznikají v těle, jednak pigmentum exogenes, jež se do těla dostává ze zevního prostředí (v souvislosti s barvou srsti pomineme zvláštní druh barviva krevního, haematogenes). Chovatele může notně potrápit, je-li barviva příliš mnoho, stejně jako když se jej nedostává. Což bývá případ častější. Zbarvení srsti, kůže, sliznic, drápů a očních duhovek je podstatným znakem vzhledu psa a standardy většiny plemen výslovně zmiňují a požadují zpravidla plnou a sytou pigmentaci nejen srsti, ale i víček, pysků, někdy také jazyka a dásní, vždy však nosu – nosní houby, a očí: čím tmavších, tím lépe. U srsti bílé je pak požadována naopak barva zcela čistá, bez příměsí a žlutavých nebo oranžových odstínů. Vadou bývá i nepřiměřené zbarvení kůže, které může krátkou bílou srstí nežádoucím způsobem prosvítat. U psů jsou poměrně vzácné případy nadměrného ukládání kožního pigmentu, tzv.hyperpigmentace, která může zlobit u německých dog ve zbarvení harlekýn, dalmatinů a některých dalších bílých plemen či variet, jako je anglický bulteriér nebo argentinská doga. Nepotěší ani majitele bílých pudlů, maltézáčků nebo slovenských čuvačů. Ostatní chovatelé se v daleko větší míře potýkají s opačnou krajností: s nedostatečným probarvením, nebo dokonce ,,odbarvováním˝ - depigmentací. Tento jev se velmi často projevuje v raném věku psa, kdy se barvivo do organismu ,,napouští˝ a začíná zbarvovat viditelné partie. Pak si majitel musí potrpět obavy o dobarvení nosu, dětsky modrých očí a bílých drápků. Ve většině případů dopadne zbarvování psa dobře a s pubertou se pes vyloupne jako malovaný. Někdy se však okraje přechodu od nosního hřbetu na houbu nedotáhnou, ohraničené flíčky pigmentu se nespojí, pysky a někdy i celý nos zůstane sladce růžový. Ne, že by s tím pes nemohl v pohodě žít. Zpravidla to však nemůže přežít jeho majitel. A nastoupí chemie. Než se rozhodnete k napravení chyb přírody, je dobré pokusit se odhalení příčiny změn v pigmentaci. Může jich být poměrně dost, nezřídka působí v kombinaci a zhusta se na ně vůbec nepřijde.

Hlavními a nejčastějšími jsou:
• Hormonální, závisející na produkci melaninu, barviva, které dodává zbarvení tkáním, tj. srsti, kůži a oku
• Nervové, u psů vzácnější; následující po stresu nebo nervovém otřesu
• Jaterní choroby
• Dědičné vlivy
• Poruchy metabolismu

Vnější neboli kosmetická náprava nedostatečné pigmentace – zbarvení, stejně jako pokusy o vybělování nežádoucího odstínu či skvrn, mají jen dočasný efekt, zpravidla srst poškodí, zkušený rozhodčí na výstavě je spolehlivě odhalí, nehledě na to, že chovatelské a výstavní řády je zapovídají stejně, jako chirurgické zákroky za účelem dosažení změny vzhledu zvířete. Zbývá tedy pokus – neboť v uvedených případech se většinou jinak postupovat nedá - dodat barvivo zvenčí a posílit jeho produkci vlastním organismem psa. Vcelku potěšitelnou okolností podpůrné kůry v tomto směru je, že jsou využívány především přípravky, obsahující přírodní barviva, vitamíny a provitamíny, spolu se zvýšeným obsahem kyseliny listové a pantotenové, tudíž bez vedlejších a kumulativních účinků, bez negativních vlivů na organismus psa, naopak, i při nezdaru v dobarvení posilující stav srsti i celého organismu psa. Podmínkou je pochopitelně uměřenost a dodržování dávkování.
Skutečnost, že určité množství barviva nebo látek podporujících jeho tvorbu lze organismu dodat zvenčí, vedla k vývoji specializovaných přípravků, využívaných v současné době jako výchozí surovinu ponejvíce vybrané druhy mořských řas, extrahovaný retinol neboli vitamín A, s účinným provitamínem – betakarotenem. Velmi zjednodušeně se dá říct, že jde o stejný princip, který je známý a s úspěchem využívaný již dlouhou dobu u lidí: je ověřeno, že nadměrná konzumace karotky nebo meruněk, jež obsahují vysoké množství karotenu, oranžového rostlinného barviva, z něhož se tvoří vitamin A, podporuje zlatavé zbarvení kůže i bez opalování. Obdobně působí i na sytost zbarvení srsti. Mimořádné účinnosti obsahují přípravky, které využívají přírodní barvivo rozpustné v tucích – canthaxantin, v kombinaci s mořskými řasami (např. druhu RHODOPHYTA) speciálně upravenými tak, aby podržely a předaly organismu psů maximum účinných látek. Canthaxantin se řadí ke karotinu a v kvalitních přípravcích je obsažen nesyntetický, extrahovaný výlučně z přírodních surovin. Pro snazší představu – toto barvivo ve zvýšené míře obsahují například mořští i sladkovodní živočichové, jako raci nebo langusty, je přítomno ve žloutcích, v kůži a tuku kuřat atd. Je vysoce účinným prostředkem k posílení pigmentace kůže, sliznic a zbarvení srsti nejen u zvířat. I zde je třeba připomenout, že rozhodující není absolutní množství účinné látky, přítomné v přípravku (konečně – české normy stanovují přísné limity), ale podstatou je optimální poměr vitamínů, vhodných mastných kyselin a některých stopových prvků, především manganu a zinku. Z uvedeného vyplývá, že ani zbarvení kůže a srsti není izolovanou oblastí, ale souvisí s celkovým stavem organismu, především však kůže. Ruku v ruce s posilováním barevnosti musí jít zvýšená péče o výživu, u kůže o posílení komplexem vitamínů s výrazným zastoupením biotinu a vybraných stopových prvků. Z nich například již zmíněný mangan působí na keratoplasticitu kůže i zbarvení srsti. Poruchy ve zbarvení – jak již bylo řečeno – mívají příčinu v nedokonalém využití a zpracování (metabolismu) přijatých látek. Právě poruchy metabolismu manganu vedou ke ztrátám pigmentu, a to zejména u černé srsti. To může být jedno z příčin, proč třeba černí novofundlandští psi mívají nežádoucí bronzové odstíny, patrné zvláště na sluníčku. Úbytek pigmentace způsobuje také nedostatek mědi. Do svízelné situace se dostávají chovatelé bílých plemen, u nichž došlo k nedostatečnému probarvení nosu, očních víček nebo drápů. Účinnost přípravků na posílení pigmentace je vysoká, nikoli však selektivní. Pokud nejde u zvířete o geneticky zapříčiněný nedostatek, změny v pigmentaci se dostavují již po čtrnáctidenní kůře. Ale chovatelé zaznamenali případy, kdy u bílého plemene použili ve snaze posílit pigmentaci nosní houby a očních víček přípravek, postavený právě na zvýšeném obsahu přírodního barviva z mořských řas, a po dvou týdnech měli psa s dokonale probarveným nosem, ovšem více ve zbarvení aprikot, než bílého. Ve většině případů ovšem po vysazení přípravků nežádoucí tónování bílé srsti ustoupí, kožní pigment naštěstí zůstane. Obdoba ,,depigmentačních˝ přípravků, jaké dnes používají japonské krásky nebo bývají černošští zpěváci, bohužel neexistuje. Kromě doporučení, aby se majitelé těch bílých psů, kteří tendují k zabarvování srsti, vyvarovali strouhané mrkve v krmné dávce, zůstáváme nadále u zevních metod, spočívajících v použití speciálních, dnes však již zpravidla šetrných bělících šampónů, v kombinaci s klasickými ,,bílými pudry˝. Proto se na výstavách stále vesele práší. Zcela jinou podstatou má další barevný efekt, projevující se u plemen typu maltézáčka nebo bišonků: zbarvené pramínky srsti v místech, kam stéká sekret z očních kanálků. V těchto případech nepomohou kouzla s barvivy, ale s odbarvovači. Obvykle do hnědava až hnědočerveně zbarvenou srst v těchto partiích lze vyčistit, odbarvit některým ze speciálních přípravků. Ale při jejich použití vždy postupujte s nejvyšší opatrností: přes deklarovanou nedráždivost by neměly potřísnit rohovku oka.