Klikám, klikáš, klikáme

Ačkoliv by se mohlo zdát, že klikr trénink rovná se pomůcka zvaná klikr, není to tak úplně pravda.
Chcete klikr trénink vyzkoušet? Pak mnohem důležitější než zakoupení klikru je pochopení principu, jak to vlastně funguje.

O co vlastně jde?

Mnoha kynologům se zdají postupy klikr tréninku poněkud ,,postavené na hlavu“. Je to hlavně tím, že tato výcviková metoda nebyla vyvinuta při práci se psy, ale s více či méně divokými zvířaty, se kterými nelze manipulovat a podřídit je člověku. Klikr trénink využívá základních principů učení, které jsou všem zvířatům společné. Velmi zjednodušeně řečeno při něm jde o to, že všichni živí tvorové opakují chování, které ji někdy přineslo něco dobrého. Klikr trénink je metoda čistě pozitivní, nevyužívá žádné trety, zákazy ani fyzickou manipulaci, cvičitel získává žádoucí chování pomocí odměn a přizpůsobení podmínek. Díky tomu je možné cvičit třeba mořské savce, ptáky, hlodavce nebo kočky, prostě jakékoliv zvíře, které může pochopit souvislost mezi svým chováním a odměnou. Zakladatelka klikr tréninku Karen Pryor ve své knize popisuje dokonce možnost učení akvarijních rybek.

Malé krůčky k úspěchu

Divoké zvíře nezávislé na člověku není možné něco učit násilím. Pokud však víme, jaké má potřeby a co je pro něj důležité, máme šanci ho tím motivovat k určitému chování. Stačí spojit splnění jeho potřeb se žádoucím chováním a zvíře začne toto chování opakovat v naději, že se opět dostaví odměna. Po určitém počtu opakování je možné stupňovat své nároky (rozvíjet chování určitým směrem), případně spojit chování s nějakým povelem. Cvik začínáme cvičit v co nejjednodušší a snadno dosažitelné formě a po malých krůčcích ho dostáváme do konečné podoby. Povel tedy připojujeme až poté, co je žádoucí chování v určitých podmínkách naučené. Díky tomu si zvíře může povel spojit s hotovým cvikem, ne s něčím, co se dělo v průběhu učení. Jakmile zná zvíře povel, je možné začít měnit prostředí a požadovat cvik v různých situacích.



Klik znamená odměnu
Klikr (žabka) je pouho výcvikovou pomůckou. Plastová krabička s plíškem uvnitř po zmáčknutí vydá charakteristický zvuk – krátké dvojité cvaknutí. Tento zvuk umožňuje pohotově označit žádoucí chování cvičeného zvířete a tím urychlit výcvik. Aby zvíře takový signál vůbec zajímal, musí se nejdřív dozvědět o spojení mezi signálem a odměnou. Mezi uživateli klikru se tomu říká ,, naklikání“ a jakmile k němu dojde, zvíře si zafixuje, že daný signál je pozitivní, že souvisí s odměnou. Příště si o tom všem povíme něco víc, pro začátek je důležité pravidlo, že po kliknutí vždy přichází odměna. Pokud tohle pravidlo nedodržíme, signál nebude mít takový význam a naučená spojitost může postupně vymizet. Místo klikru lze používat cokoliv, čím můžeme neprodleně vydat jasný nezaměnitelný signál.








Signál versus pochvala


Spousta příznivců výcviku pomocí pozitivní motivace vůbec klikr ani jiné pomůcky nepoužívá. Vystačí si se svým hlasem a slovní pochvalou. Aby to i bez klikru fungovalo stejně, je vhodné používat pro pochvalu v průběhu tréninku stále stejné slovíčko, které je stejným signálem jako kliknutí a které nepoužíváme v jiných situacích. Aby mohlo slovo plnohodnotně nahradit kliknutí, musí být člověk opravdu soustředěný a mít výborné sebeovládání a rychlé reakce. Také někdy používám místo klikru slovní pochvalu a ověřila jsem si, že je méně přesná. Klikr je možné zmáčknout dvacetkrát za sebou stále stejně a bez prodlení, u slovní pochvaly může kolísat rychlost vyslovení nebo intonace. Někdo je na to talentovaný, někomu to může jít hůře. Osobně se řadím do druhé skupiny, proto ve svých článcích budu mluvit o klikání – ačkoliv není nezbytně nutné. Po zafixování požadovaného chování se klikání odbourává podobně jako prosté odměňování pamlsky. Můžeme přitom dále selektovat to, co se nám líbí a klikat jen za nejlepší pokusy, zatímco ty ostatní pouze pochválíme.


Něco málo z historie


Pomyslný základní kámen této metody položili manželé Marian a Keller Brelandovi, američtí psychologové a cvičitelé zvířat, kteří začali k tréninku využívat poznatky behavioristy B.F. Skinnera. První zkušenosti získali během druhé světové války při experimentech s cvičením holubům pro vojenské účely (navádění bomb). V používaných metodách viděli i civilní a komerční využití a založili si firmu na cvičení zvířat. V následujících letech předvedli skvělé výsledky s mnoha živočišnými druhy, cvičili zvířata pro film, reklamu nebo zábavní parky a věnovali se také ,,trénovaní lidí“ – trenérů zvířat. Při tréninku mořských savců v zábavních parcích začali Brelandovi používat k označování žádoucího chování píšťalku. Jejich zkušenosti dále rozvinula trenérka delfínů Karen Pryor. Díky ní se rozšířílo označování žádoucího chování pomocí klikru, které pro trénink psů navrhl v roce 1960 B.F. Skinner. Ačkoliv Karen Pryor vydala v roce 1984 knihu o klikr tréninku ,,Svého psa nestřílejte“, až v roce 1992
po uspořádání semináře se stejným názvem nastal opravdový zlom a jí se podařilo výcvik pomocí pozitivní motivace zpopularizovat. Metody využívané pro trénink delfínů pronikly mezi laickou veřejnost, především mezi majitele psů. Za svoje další rozšíření vděčí klikr trénink hlavně internetu, kde vznikaly diskusní skupiny a nadšení amatéři i profesionální trenéři zvířat se mohli podílet o zkušenostech s výcvikem. V České republice se klikr oficiálně objevil v roce 2002, výcvik s ním předvedla paní Eva Čečilová během odborného semináře pro výcvik psů na označování cadaveru (lidských ostatků) v Lanžově. Od té doby se dostal do podvědomí naší kynologické veřejnosti, ale stále ho provázejí různé omyly, polopravdy a často i odmítavé reakce. Přitom se jedná o metodu, která ani při chybném provádění nemůže psovi nijak uškodit.