Postižena mohou být všechna plemena, převládají plemena velká, jako je bernský salašnický pes, boxer, irský setr, zlatý retriever, německý ovčák. Z menších plemen figuroval beagle („beagle pain neck syndrom“). Onemocní především mladí psi ve věku od 8 do 18 měsíců (onemocnění je však popsáno u psů od 4 měsíců do 7 let). Podle klinických nálezů lze oddělit 2 formy tohoto onemocnění.
Klasická forma je charakterizována strnulým držením krku a hlavy, výraznou bolestivostí a febrílií. Výraznější neurologické deficity chybí, občas můžeme pozorovat zpomalenou korekturu končetin. Mozkomíšní mok vykazuje zvýšení proteinu o různé intenzitě a výraznou pleocytózu až s několika tisíci buněk, kde převažují neutrofilní granulocyty.
Atypická forma má protahovanější průběh s přidruženou výraznější neurologickou symptomatologií. Projevuje se abnormalitami chůze (tetraparéza, ataxie.), deficity postojových reakcí a deficity hlavových nervů. Při vyšetření mozkomíšního moku bývá nález méně dramatický, pleocytóza je mírného až středního stupně, většinou smíšená. V periferní krvi pozorujeme leukocytózu s posunem doleva a zrychlenou sedimentaci. V případě podezření na parenchymální poškození (tetraparéza, generalizovaná ataxie, deficity postojových reakci a hlavových nervů) indikujeme MRI vyšetření. Tak lze určit distribuci zánětlivých změn.
Terapie spočívá v dlouhodobé imunosupresi organismu. Počáteční vysoké dávky kortikoidů se postupně během čtyřech a šesti měsíců snižují. Měsíčně je třeba provádět kontroly eventuálně s odběrem likvoru a v souladu s klinickým vývojem pak medikaci snižovat. Prognóza je opatrná, především v případě, kdy klinické příznaky nasvědčují postižení nervového parenchymu. Velice časté mohou být recidivy klinických příznaků v období snižování kortikoidů anebo po jejich vysazení.